Judaismus je nejstarším monoteistickým náboženstvím, tzn. že jeho přívrženci uznávají jen jediného Boha, který stvořil a řídí svět, a jeho duch se projevuje v každém lidském jednání, konání i v zákonitostech přírody a vesmíru. Ve své původní historické formě (a v ortodoxním pojetí judaismu dnes) představuje toto náboženství jednotný kulturní systém, v jehož duchu žijí velké etnické skupiny po celém světě.

Monoteismus zavedl mezi Židy (Hebrejci) legendární biblický praotec Abrahám. Někdy v 17. století př. n. l. odvedl svůj kmen z Mezopotámie do „zaslíbené země“ Kenaan (dnešní Palestina). Jeho vnuk Jákob přijal jméno Izrael a stal se otcem dvanácti izraelských kmenů. Tyto kmeny se později usadily v Egyptě, kam je v době hladu odvedl Jákobův syn Josef. Jejich příchod do Egypta byl svobodný, ale za nějaký čas se z Izraelitů stali otroci faraona. Z egyptského otroctví je ve 13. století př. n. l. vyvedl Mojžíš. Návrat do Kenaanu se proměnil v dlouhé a strastiplné putování, během kterého se však odehrála rozhodující událost. Uprostřed pouště na hoře Sinaj se Mojžíšovi zjevil Bůh a prohlásil Izraelity za svůj vyvolený národ. Základem judaismu se stala smlouva mezi Bohem a národem Izraelitů, kteří se zavázali dodržovat boží ustanovení vyjádřená v Desateru přikázání a v tóře (zákoně). Tato ustanovení se netýkají jen náboženských otázek, ale také mezilidských vztahů a praktického každodenního života.

Tóra se stala základem židovské bible (Tenach), která byla později přijata i křesťany jako Starý zákon. Tato svatá kniha vznikala postupně a důležitou roli přitom sehrály události v 6. století př. n. l. Roku 587 př. n. l. dobyl babylonský král Nabukadnesar Jeruzalém, město bylo pobořeno a mnoho Židů odvlečeno do babylonského zajetí. Tyto hrozivé události byly pochopeny jako projev božího hněvu. Objevila se řada významných proroků, kteří kárali Židy za jejich nemravnost a požadovali návrat k přísnému dodržování zákona (tóry). Jedině znalost a dodržování božích zákonů může přivést Židy ke konečné spáse. Prožité utrpení a bezpráví přispěje na konci časů k vykoupení židovského národa. Znamením konce světa pak bude příchod Mesiáše (mesiah znamená pomazaný, neboť podle tradice se izraelští králové natírali před nástupem na trůn vzácnými mastmi), kterého vyšle Bůh, aby spasil izraelský národ a vrátil mu jeho zemi. Očekávání Spasitelova příchodu se stalo nejdůležitější vizí judaismu.

Varovná slova proroků jako by byla znovu potvrzena za tragických událostí na počátku našeho letopočtu. V r. 70 n. l. Římané zničili jeruzalémský chrám a po neúspěšném pokusu o povstání byla r. 135 většina Židů z Palestiny vyhnána. Židé definitivně ztratili svou vlast a rozptýlili se po celém tehdejším světě.

Po této katastrofě původní kněžská vrstva prakticky zmizela a v judaismu převládlo učení tzv. farizeů, učenců, kteří se zabývali výkladem bible a zákonů. (Jejich dnešními následovníky jsou židovští rabíni.) Farizeové vytvořili rozsáhlý soubor právních norem, které do detailu určují každodenní náboženský i světský život Židů (včetně manželství, oblékání, jídla apod.). Tyto právní normy byly později doplněny o další texty (legendy, životopisy apod.) a posléze shrnuty v tzv. talmudu. Talmud se stal vlastním základem novodobého judaismu a hlavním předmětem výuky na specializovaných židovských školách.

Judaismus není jen náboženství, ale spíš celý životní postoj. Jeho ústřední myšlenkou je i dnes přesvědčení, že Židé jsou vyvolený boží národ, který si musí uchovat svou „čistotu“ a stálou připravenost ke službě Bohu.

Během staletí vznikaly židovské obce na všech kontinentech, ať už díky vynucenému, či svobodnému stěhování Židů. V roce 1993 byl počet Židů na celém světě odhadován na 18 milionů. 6,8 milionů žije v USA, přes 3,6 milionů v samotném Izraeli a skoro dva miliony v Rusku. V celé Evropě jich žije asi 1,5 milionu.
Třebaže se k judaismu hlásí asi jen jedno procento světové populace, toto náboženství patří k nejvlivnějším na světě.
 

Stejně jako judaismus a islám je i křesťanství monoteistickým náboženstvím, tzn. že Bůh je samojediný a žádní další bohové neexistují. Bůh je považován za stvořitele celého světa a za pána nad časem i dějinami. Jeho syn, Ježíš Kristus, sestoupil na zem, žil jako člověk a smrtí na kříži spasil svět. Základní pravidla života každého křesťana jsou uložena v Desateru přikázání a  v modlitbě Otčenáš.

Ježíš pocházel z židovské rodiny, pravděpodobně z města Nazaret a narodil se někdy mezi sedmým a čtvrtým rokem př. n. l. Veřejně vystupovat začal asi ve třiceti letech. Původně byl považován za jednoho z farizeů, učenců, kteří studovali a vysvětlovali židovskou bibli a zákony. Brzy však získalo jeho učení radikální rozměr, který ostatní farizeje a vrstvu kněží polekal. Jeho ústřední myšlenka o nadcházejícím příchodu Božího království nebyla v judaismu nikterak nová, ale Ježíš jí dal zcela nový obsah. Zatímco většina Židů byla přesvědčena o výjimečnosti svého Bohem vyvoleného národa, Ježíšovo učení neslo univerzální poselství platné pro všechny národy. Ježíš požadoval naprostou změnu myšlení a chování a lásku ke všem lidem – včetně spodiny, cizinců a i nepřátel.

Po krátkém prvním úspěchu se mezi Židy zvedla velká vlna odporu proti Ježíšovu učení a nakonec byl Ježíš na žádost Židů římskými úřady popraven ukřižováním.
Jakmile se však rozkřikla zpráva o jeho zázračném zmrtvýchvstání, získalo Ježíšovo učení novou sílu. Přesto bylo zprvu jen jedním z mnoha nových náboženských kultů, které se na přelomu letopočtu šířily v helénistickém světě římského impéria. Rozhodující zásluhu na úspěchu křesťanství měl Pavel (Šavel) z Tarsu. Byl to urozený, helénisticky vzdělaný Žid a farizeus a zprvu byl horlivým pronásledovatelem křesťanů. Jednoho dne se mu však na cestě do Damašku zjevil Kristus a Pavel v náhlém vnuknutí pochopil pravdivost jeho učení. Zahájil rozsáhlou misijní činnost mimo židovské území, zejména mezi Řeky. Důležitým prvkem byla otevřenost. Většina ostatních náboženských kultů totiž praktikovala tajná mystéria a jejich učení bylo určeno pouze zasvěcencům, kteří museli projít složitou a náročnou přípravou. Ježíšovo učení bylo naopak určeno všem a bylo zcela veřejné, každý se s ním mohl seznámit. Ve 2. století rychle získávalo nové stoupence a zformovala se křesťanská církev.

Překvapivý úspěch nového náboženství ovšem zákonitě vyvolal odvetná opatření římských vládců, mimo jiné i proto, že křesťané v té době prohlašovali římskou říši za ztělesnění zla a nástroj ďábelských sil. Zejména ve 2. a 3. století proto docházelo k masovému pronásledování křesťanů a z této doby pochází největší počet křesťanských mučedníků. Situace se změnila ve 4. století, když si římští vládci uvědomili, že by se křesťanská církev mohla stát oporou státní moci v impériu, které již pociťovalo neklamné příznaky úpadku. Roku 313 císař Konstantin křesťanství oficiálně povolil a v roce 380 z něj císař Theodosius nakonec učinil státní náboženství. V této době bylo křesťanství rozšířeno již v celé říši a pronikalo i daleko za její hranice, do Etiopie, Persie a také ke germánským kmenům.

Zároveň s tím ovšem prožívalo křesťanství i složitý vnitřní zápas o podobu své věrouky a teologie. Mezi důležité problémy, o něž se teologové přeli, patřila např. otázka o lidské a božské podstatě Ježíše Krista. Tyto rozpory se nikdy nepodařilo zcela odstranit a r. 1054 nakonec vedly k prvnímu velkému rozštěpení křesťanské církve na dvě větve – na větev východní čili pravoslavnou (ortodoxní) a větev západní čili katolickou. Další štěpení nastalo pak v 15. a 16. století. Takzvaná první reformace proběhla v českých zemích vznikem husitského hnutí, druhá reformace začala v Německu vystoupením teologa a reformátora Martina Luthera a pokračovala v Ženevě, kde působil Jan Kalvín. Nepřiměřená reakce katolické církve (tzv. protireformace) vedla ke krvavým náboženským válkám 16. a 17. století. Jejich konečným důsledkem byla velká vlna „odnáboženšťování“ a ateismu v Evropě 18. a 19. století. Teprve ve 20. století začaly křesťanské církve znovu hledat cestu ke vzájemnému porozumění a k rozsáhlejší spolupráci.

Během svého vývoje se křesťanství rozpadlo na řadu církví (k těm hlavním patří katolická, pravoslavná a protestantská či evangelická církev) a množství sekt. Velké reformní hnutí proběhlo uvnitř křesťanské církve v 16. století.

Křesťanství sehrálo v dějinách Evropy klíčovou roli a vývoj západního umění a kultury nelze pochopit bez základních znalostí o tomto náboženství. Ke křesťanství se dnes hlásí asi 1,8 miliard lidí na celém světě. Třebaže ráz bohoslužeb a věrouka se často značně liší, tvoří nepřehlédnutelnou jednotu: všechny křesťanské církve se odvolávají na Ježíše Krista a bibli. Základním rozlišením je právě míra, do jaké jednotlivé církve uznávají božský původ Ježíše Krista.

Islám je nejmladší z velkých světových náboženství. Zrodil se na Arabském poloostrově, uprostřed drsné pouště, ve dne rozpálené sluncem a v noci sevřené mrazivým chladem. V 6. století to byla jen vzdálená výspa na okraji dvou velikých bohatých říší, které spolu zápasily o nadvládu nad téměř celým tehdy známým světem. Na severozápadě ležela křesťanská Byzanc, k níž patřila polovina Středomoří, a na severovýchodě se rozprostírala mocná Persie, jejímž náboženstvím byl prastarý zoroastrismus.

O Arabský poloostrov nejevily tyto říše žádný velký zájem. Byla to chudá pustina osídlená kočovnými pastevci a lupiči, a bylo tu roztroušeno jen pár malých měst, ve kterých žili obchodníci živící se dopravou nákladů od jedné oázy ke druhé. Zdejší obyvatelé uctívali stovky různých bohů a bůžků a také svatyni známou pod jménem Kaaba, kterou údajně postavil už první člověk Adam a po potopě ji obnovil starozákonní prorok Abrahám. Tyto postavy nebyly Arabům neznámé, protože v jejich městech žili také židovští osadníci. Kaaba stála v Mekce a právě tady se r. 570 narodil budoucí zakladatel islámu Muhammad. Pocházel z obchodnického klanu Hášimovců, ale záhy ztratil oba rodiče, a proto vyrůstal u svého strýce (společně s bratrancem Alím). Od strýce se naučil vodit přes poušť obchodní karavany velbloudů a jako schopný mladý muž si také našel první manželku – starší, ale bohatou vdovu. V té době se začal zajímat o židovské a křesťanské náboženství, v nichž nalezl inspiraci k vlastním úvahám. Stejně důležitým podnětem však byl i pohled na divoké a neutěšené poměry, ve kterých tehdy Arabové žili. Jejich pouštní svět byl rozdírán hlubokou sociální nespravedlností a všudypřítomným násilím, na denním pořádku byly loupežné nájezdy, odvlékání lidí do otroctví a krevní msta.

Muhammad byl zřejmě velmi citlivý člověk a viděl potřebu radikální změny. V necelých čtyřiceti letech začal odcházet za nocí na horu Híra, ležící blízko Mekky. Tady se mu r. 611 zjevil archanděl Gabriel (Džibríl) a oznámil Muhammadovi: „Jsi Posel Boha, jeho Prorok.“ Pak mu přikázal, že se musí naučit nazpaměť soubor zjevení, který později dostal název Korán (neboli to, co je určeno k recitaci). To ovšem nebylo možné zvládnout za jednu noc a Korán ve skutečnosti vznikal mnoho let. Sám Muhammad prý neuměl psát, a proto diktoval jednotlivé kapitoly (súry) svým pomocníkům. Celkem je jich 114, sestávají z více než šesti tisíc veršů a do jednoho celku byly poskládány teprve po Prorokově smrti. Ale už od r. 611, jakmile měl pohromadě první súry Koránu, začal Muhammad v Mekce kázat. Narazil však na nečekaně tvrdý odpor spoluobčanů, kteří se nechtěli vzdát svých bůžků. Postavila se proti němu dokonce i část vlastních příbuzných a Muhammad musel nakonec z Mekky uprchnout. Odešel se skupinou svých stoupenců a útočiště nalezl v osadě, která dostala název Medína, město Prorokovo. Stalo se to v r. 622 a toto datum (hidžra) bylo zvoleno jako počátek islámského letopočtu (náš rok 2000 je tedy pro muslimy r. 1378/1379). Muhammad se brzy stal vůdcem v Medíně a zahájil první vojenské výboje. I když to zpočátku připomínalo spíš tradiční loupežné výpravy, Muhammad jim dal nový náboženský smysl – označil je za svatou válku, džihád. V r. 630 vstoupil znovu do Mekky, tentokrát ovšem jako vítězný dobyvatel. Na oslavu svého vítězství se odebral ke svatyni Kaaba, rozmetal pohanské modly a prohlásil ji za příbytek boží. Ve svatyni zůstal jen pověstný Černý kámen, meteorit, který údajně obdržel Abrahám od archanděla Gabriela.

Mezitím se stačil Muhammad ještě desetkrát oženit a v červnu 632 v Medíně zemřel. Následující desetiletí přinesla islámu obrovské úspěchy. Korán byl upraven do podoby, která je dodnes platná a užívaná, počet muslimů rychle rostl a byly uskutečněny grandiózní vojenské výboje. Ukázalo se, že dosavadní velmoci dávno zeslábly a zkostnatěly a nemohou čelit náporu pouštních jezdců vedených svěžím náboženským nadšením. Během pouhých padesáti let byla dobyta celá Persie a polovina byzantské říše a v rukou muslimů se náhle ocitlo světové impérium. Zároveň to však byla i doba „velkého rozkolu“, začátek náboženských sporů a občanských válek.

Už r. 661 došlo k prvnímu a vůbec nejzávažnějšímu rozkolu, jímž se islám rozštěpil na dvě větve, které existují dodnes – sunnity a šíity. Příčina nebyla náboženská, nýbrž politická – byla to otázka nástupnictví. Muhammad totiž zemřel bez závěti a neurčil žádného následníka. Vznikla tedy otázka, kdo se stane chalífou – Prorokovým zástupcem na zemi a vůdcem všech věřících. Sunnité poukazovali na Prorokovo doporučení, že si muslimové mají volit do čela toho z nich, kdo se těší největší úctě a vážnosti. Šíité naopak tvrdili, že právo na nástupnictví mají pouze Prorokovi pokrevní příbuzní, a to konkrétně jeho bratranec Alí. (Muhammad po sobě nezanechal žádného syna.) Alí byl sice r. 656 opravdu zvolen chalífou, proti němu však povstal Muáwija, hlava bohatého klanu Umajjovců. Byl také vzdáleně příbuzný s Muhammadem a odvolával se na to, že je zkušenější a váženější než Alí. V r. 661 byl Alí zavražděn jedním ze svých bývalých stoupenců a Muáwija se v Damašku prohlásil chalífou. Zahájil tím éru umajjovské dynastie, která vládla téměř 90 let.

Šíité zůstali v menšině, ale s novou situací se nesmířili a přenesli své naděje na dva syny Alího. Oba však tragicky zahynuli r. 680 – jeden padl v bitvě proti Umajjovcům, druhý byl zavražděn. Osud Alího a jeho synů natrvalo poznamenal tábor šíitů. Stali se pro ně ztělesněním mučedníků a odtud také plyne mnohem emocionálnější, citovější přístup šíitů k náboženské víře. To mělo rozporné důsledky – na jedné straně byl šíitský islám dynamičtější, více otevřený novým náboženským a filozofickým myšlenkám, ale na druhé straně se v něm projevoval sklon k autoritářství, agresivitě a nezřídka i k terorismu. Ve středověku tím proslula hlavně sekta asasínů (neboli požívačů hašiše), založená tzv. Starcem z hor, který ze své horské pevnosti Alamút vysílal vrahy po celém Blízkém východě. Dnes je šíitský islám oficiální státní ideologií v Íránu. Duchovenstvo v čele s ajatolláhy je zde nadřazeno státní moci, na rozdíl od křesťanských církví nemá ovšem žádnou složitou organizační strukturu.

Sunnité měli vždy velkou početní převahu a dnes k nim patří 90 % všech muslimů. Sunnitský islám nemá žádnou církevní organizaci, nemá kněze a bohoslužba se omezuje na modlitbu, ke které věřící svolává muezzin. Roli duchovenstva zde hrají tzv. ulamá, učenci, kteří se zabývají jak teologickými, tak i právnickými otázkami. Je to důsledek skutečnosti, že islám měl od samého počátku vlastní stát a musel tedy řešit i otázky zákonodárné, sociální apod. V islámu je náboženství nedílně spjato s právem a politikou.

Vyjádřením této skutečnosti je šaría, čili islámský zákon, který předepisuje věřícím, jak se mají chovat. Existují různé verze šaríi, které vypracovala islámská právní věda, ale jejich základní obsah je shodný u sunnitů i šíitů. Šaría je soubor pravidel obsahující kompletní návod k tomu, jak být správným muslimem, a velmi podrobně určuje náboženský, ale i společenský a osobní život věřících. Každý muslim by měl především plnit pět základních povinností: 1. Uznávat Alláha jako jediného a všemocného Boha. 2. Pětkrát denně se modlit. 3. Dodržovat třicetidenní půst v měsíci ramadánu. 4. Poskytovat almužnu chudým. 5. Alespoň jedenkrát za život vykonat pouť do Mekky.

Islám je především praktické náboženství. Od věřících nevyžaduje složité teologické úvahy. Zdůrazňuje rovnost všech muslimů před Bohem a prosazuje sociální spravedlnost. Díky tomu se v minulosti šířil nejen pomocí vojenských výbojů, ale i mírovou cestou. Dnes se k islámu hlásí více než miliarda lidí v dlouhém pásu od Maroka a Bosny až po Indonésii. Menší skupiny jsou roztroušeny po celém světě, včetně České republiky (první mešita u nás byla otevřena v Brně).

Muhammad se nikdy neprohlásil za Božího syna, ale vždy jen za Proroka, za zvěstovatele, který přináší zjevené Slovo boží. Navazoval přitom na židovství a křesťanství a dlouho věřil, že jej tato náboženství přijmou jako svého završitele. Teprve když nenalezl odezvu, prohlásil islám za nové, samostatné náboženství. Jeho základním principem je důsledný monoteismus vyjádřený větou: „Není boha kromě Boha a Muhammad je Posel boží.“ Přijetí tohoto pravidla znamená základní krok k přijetí islámu. Muslimové věří v posloupnost proroků, kteří už před Muhammadem přinášeli zvěst o Bohu a měli schopnost konat zázraky. Patří k nim např. Abrahám, Mojžíš a Šalomoun a také Ježíš (Ísá). Muslimové uznávají Ježíše jako velikého proroka, ale zásadně odmítají křesťanskou víru v jeho božskou podstatu. Všichni proroci byli lidé a poslední z nich byl Muhammad, který přinesl Korán, úplnou a definitivní podobu Slova božího, a je proto nazýván „Pečeť proroků“.

Muslimové věří ve stvoření světa a člověka, v existenci andělů a ďábla a také v poslední soud, při kterém lidské bytosti předstoupí před Boha a jejich skutky budou váženy. Ráj popsaný v Koránu samozřejmě odpovídá představě pouštních Arabů o štěstí – je plný pramenité vody, zeleně a krásných dívek... Kromě podobných popisů ovšem Korán obsahuje také řadu konkrétních pouček, které se týkají života věřících, postavení žen, trestání zločinců, zákazu hazardních her, pití alkoholu a konzumace vepřového masa. Muslimové věří, že Korán je přesným zněním Slova božího, a je tedy nutné přísně dodržovat závazný způsob recitace. Formálně ještě i dnes platí zákaz překládat korán z arabštiny do jakýchkoli jiných jazyků. Kromě Koránu ovšem muslimové v zásadě uznávají i Starý zákon (tóra) a evangelium (indžíl). Židé a křesťané jsou proto označováni jako „lidé knihy“ a mají nárok na lepší zacházení než pohané. Starozákonního proroka Abraháma považují muslimové za zakladatele monoteismu a nazývají ho „prvním muslimem“. A Jeruzalém patří vedle Mekky a Medíny k nejposvátnějším muslimským městům. Všechna tři velká západní náboženství vyrostla ze společného kořene – a snad právě proto je mezi nimi tolik sporů a vzájemných averzí.

Hinduismus je velký nábožensko–filozofický systém, který vznikl ve starověké Indii. Vytvořily ho indoevropské kmeny Árjů, které přišly do Indie z pravlasti Indoevropanů (ležící pravděpodobně na území dnešního Turecka). Příchod Árjů k řece Indu se odehrál asi v 18. století př. n. l. Jak postupovali stále hlouběji do nitra Indie (k řece Ganga), postupně ovládli a podrobili si původní obyvatelstvo. Tak vzniklo rozdělení na dvě vrstvy, jež se později proměnilo ve známý indický kastovní systém, který přetrval v některých částech země dodnes. Základem tohoto systému bylo rozdělení obyvatelstva do čtyř velkých kast (tzv. varny).

První tři byly tvořeny především árijskými dobyvateli, byly plnoprávné a mohly se účastnit hinduistického náboženského života. Byla to kasta brahmínů (kněží), kasta kšatrijů (bojovníků) a kasta vaišjů (obchodníků a řemeslníků). Čtvrtou kastu šúdrů (služebníků) tvořilo většinou původní porobené obyvatelstvo. Některé zvláště primitivní místní kmeny (tzv. „lesní lidé“) byly z kastovního systému úplně vyloučeny a odsouzeny do role podlidí. Příslušnost ke kastě byla dědičná a řídila se složitými předpisy. Každá ze čtyř varn měla svá vlastní životní a morální pravidla. Později došlo uvnitř varn ještě k dalšímu dělení na desítky a stovky různých specializovaných podkast. Jak tento proces přesně probíhal, to dnes bohužel nevíme. Na rozdíl od Egypťanů, Řeků nebo Číňanů Indové nevedli žádné soustavné historické záznamy o probíhajících událostech. Záležitosti tohoto pozemského světa měly totiž podle indických učenců jen druhořadý význam. Za mnohem důležitější považovali Indové nadpřirozenou existenci a tajemství duše a vesmíru jako celku. Je lidská duše nesmrtelná? Je naše vědomí individuální a nebo jsme všichni součástí nějaké veliké kosmické inteligence? To byly otázky, které zajímaly indické filozofy mnohem víc než lopotné snažení všedního pozemského dne. Jednou z příčin tohoto zvláštního duševního zaměření Indů mohly být obtížné přírodní a klimatické podmínky indického subkontinentu (zničující sucha nebo naopak záplavy, množství jedovatých hadů, dravé zvěře a různých parazitů). Už v nejstarších dobách vzniklo proto u Indů přesvědčení, že pozemský život přináší mnohem víc bolesti a utrpení než radosti a štěstí. Naše západní představa, že poznáním lze přírodu ovládnout a využít, byla Indům naprosto cizí. Věřili naopak, že se člověk může zbavit utrpení jen tím, že postupně překoná pouta, jimiž  ho tělesné smysly (zrak, sluch atd.) vážou k okolnímu světu. Došlo to dokonce tak daleko, že mnozí učenci prohlašovali hmotný svět za pouhou iluzi (mája), ze které se člověk musí probudit, jako když procitne ze sna...

Indové objevili mnoho důležitých poznatků o fungování přírody, ale na rozdíl od antických Řeků nikdy nevytvořili skutečně vědecké myšlení. Z vědních oborů dosáhli výborných výsledků v matematice a především v jazykovědě. Díky přesnému propracování gramatických pravidel se sanskrt (jazyk starých Indů) stal možná nejdokonalejším jazykem na naší planetě. Tuto přesnost Indové potřebovali pro vyjádření své mimořádně bohaté filozofie. Byly to totiž právě abstraktní náboženské a filozofické myšlenky, v nichž nalezla zvláštní indická mentalita své hlavní uplatnění. Ve srovnání s křesťanstvím nebo islámem není hinduismus jedním jediným náboženstvím. Hinduismus je spíše celým stromem náboženských a filozofických učení. Názorová snášenlivost starých Indů je výjimečná. Byla jim totiž naprosto cizí myšlenka, že by pravda mohla mít jen jednu jedinou podobu. Byli naopak přesvědčeni, že pravdu je třeba neustále hledat. Společným jmenovatelem všech hinduistických směrů je pouze víra v posvátnost a neomylnost védských spisů.

Védské spisy mají dohromady obrovský rozsah a jejich hlavní součástí jsou védy a upanišády. Védy (toto slovo znamená „znalost“) vznikaly asi od 15. do 9. století př. n. l. Po dlouhou dobu byly předávány pouze ústně, od jednoho pokolení kněží k následujícímu, přičemž se je žáci učili nazpaměť. Sestávají ze čtyř sbírek a obsahují modlitby k bohům, popis obětních obřadů i kouzelná zaříkadla. Poprvé se zde také objevuje jedna z ústředních myšlenek celé indické filozofie: teorie o reinkarnaci čili převtělování, které se řídí podle karmického zákona odplaty. (Každé další vtělení se děje podle zásluh v předchozím životě. Řetězec převtělování nezahrnuje jen lidské bytosti, ale všechny živé tvory od nejmenšího hmyzu až po nejvyšší lidskou kastu – brahmíny.)

V 9. století př. n. l. se začal projevovat úpadek védského náboženství. Pronikly do něj nejrůznější lidové pověry původních obyvatel a sami brahmíni se soustředili jen na nekonečné opakování magických rituálů. Reakcí na tento vývoj byl vznik upanišád. Upanišády jsou pravděpodobně nejstarší filozofické texty na naší planetě. Ty první (a nejdůležitější) vznikly asi v 8. a 7. století př. n. l. a patří ke skvostům starověké literatury. Jsou v nich shrnuty a zároveň nově vyloženy staré védské myšlenky. Celá další indická filozofie z upanišád čerpala, a to jak samotný hinduismus, tak i buddhismus, který se od hinduismu oddělil.

Asi od 5. století př. n. l. se hinduismus začal postupně štěpit na různé samostatné filozofické směry. Víra v bohy přežívala v té době už jen mezi prostým venkovským obyvatelstvem a většina směrů hinduistické filozofie byla ateistická. Představitelé jednotlivých škol se předháněli ve vymýšlení těch nejpodivnějších teorií. Některé z nich můžeme nalézt i ve filozofických částech dvou velkých staroindických eposů, Mahábháraty a Rámájany. Ke klasickým hinduistickým směrům patří např. védánta a mímánsá a také jóga, která je dnes v Evropě známá hlavně jako systém meditačních cvičení.

Od 3. století př. n. l. začal být hinduismus zatlačován do pozadí buddhismem, který byl v té době filozoficky plodnější a lépe odpovídal změněné politické a sociální situaci. Teprve po tisíci letech přinesl velkou renesanci hinduismu geniální filozof Šankara. Kolem r. 800 přepracoval jeden z klasických směrů, tzv. védántu, a svou rozsáhlou misijní činností z ní udělal hlavní proud hinduismu (což platí dodnes). Šankara především rozvinul starou upanišádovou teorii o jednotě lidské duše (átmanu) s univerzální duší vesmíru (brahmanem). Ve skutečnosti existuje pouze a jedině brahma. Hmotný svět je pouhá iluze, ze které se můžeme osvobodit, když poznáme, že jsme nedílnou součástí brahmanu. Zároveň s tím ale Šankara prozíravě vyšel vstříc i náboženským tužbám prostých lidových vrstev, které filozofie příliš nezajímala. V obnoveném hinduismu brzy získala rozhodující roli božská trojice Brahma – Višnu – Šiva. Tito tři bohové jsou ve skutečnosti jen různými projevy (podobami) jediné svrchované božské bytosti, která tvoří, řídí a ničí vesmíry v miliony let trvajících cyklech.

Od 11. století musel hinduismus čelit novému nebezpečí – islámu, který pronikl především do severních oblastí Indie. Velký rozkvět zaznamenává hinduismus opět ve 20. století, zejména díky působení významných mystiků. Tradiční oblibě u vyznavačů hinduismu se těší očistné koupele v posvátné řece Ganga a početné barvité svátky a slavnosti. Hinduismus má dnes více než 700 milionů vyznavačů, především v samotné Indii. Rozšířen je také v Nepálu a na Srí Lance, menší skupiny žijí v Bangladéši, Malajsii a Indonésii.

Buddhismus patří vedle křesťanství a islámu k nejrozšířenějším světovým náboženstvím. Vznikl v Indii a má společné kořeny s hinduismem ve védách a především v upanišádách, které byly zdrojem inspirace pro všechny indické filozofy. Avšak na rozdíl od hinduistů buddhisté neuznávají posvátnost a neomylnost védských spisů. Zakladatelem buddhismu byl slavný Siddhártha Gautama (563–483 př. n. l.) nazvaný později Buddha. Pocházel z kasty kšatrijů (vojenská šlechta) a byl synem panovníka malého království na úpatí Himálaje. V Siddhártově době již skončilo tzv. védské období a indická společnost právě prožívala bouřlivé ekonomické a sociální proměny. Rostla velká města, vznikalo obrovské bohatství i nejhlubší bída, docházelo k utužování kastovního systému. Silnice byly plné bezzemků a žebráků, lidé pociťovali nejistotu a strach z budoucnosti a víra ve stará védská božstva už prakticky vymizela. Kněžská kasta brahmínů ztratila téměř veškerou autoritu a lidé prostí i vznešení hledali novou víru a naději na vykoupení z pozemské bolesti a utrpení. Tuto naději jim přinesl právě Siddhártha.

Legenda vypráví, že když mu bylo dvacet devět let, poznal náhle prázdnotu svého dosavadního života i beznaději, kterou po sobě zanechala celá dosavadní indická filozofie. Ta sice dosáhla v upanišádách geniálních vrcholů abstrakce, ale zároveň se tím natolik vzdálila skutečnému životu, že už nemohla téměř nikoho oslovit. Aby našel východisko z této situace, odešel mladý princ do „bezdomoví“. Deset let putoval po Indii, hledal učitele, který by mu ukázal cestu, vyzkoušel jógická cvičení i nejpřísnější asketické sebeodříkání. Výsledkem však bylo jen naprosté rozčarování, tak dokonalé, že se Siddhártha rozhodl raději zemřít. A právě tehdy, když seděl už mnoho dní bez jídla pod fíkovým stromem, dosáhl náhlého prozření. V nadpřirozeném vidění spatřil věčný koloběh reinkarnací, v němž se všechny bytosti rodí do hmotného světa utrpení, ve kterém žijí, umírají a zase znovu se do něj rodí. Zároveň poznal také příčinu, proč se tak děje, i způsob, jak se z tohoto koloběhu vysvobodit.

Od toho okamžiku skončil s jógou i askezí a vrátil se k normálnímu životu. Teď už ovšem jako Buddha – Osvícený. Na tržišti v Benarésu pronesl svou první řeč k lidem a od té doby až do konce života chodil od města k městu a vysvětloval svou nauku všem, kteří byli ochotni naslouchat. Dosáhl nečekaného úspěchu, měl stovky žáků, tisíce posluchačů a statisíce následovníků. Jeho nauka byla jednoduchá a dostupná všem: Lidský život je vždy naplněn utrpením a neuspokojením. Příčinou tohoto utrpení je lidská touha a žádostivost. Právě žádostivost vrhá člověka do nekonečného koloběhu životů, které mu ale přinášejí jen nové a nové strádání. Aby se člověk z tohoto mlýnského kola bolesti a marnosti vymanil, musí se své žádostivosti zbavit. Pokud se mu to podaří, dosáhne stavu vysvobození čili nirvány. V podstatě můžeme říci, že nirvána znamená nebytí, konec existence. To je jeden ze základních rozdílů, který odlišuje buddhismus od západních náboženství: Spása člověka neznamená dokonalý a šťastný život v ráji, ale naopak úplné vyhasnutí života.

Aby toho člověk dosáhl, musí kráčet po tzv. Vznešené osmidílné stezce, která popisuje osm základních oblastí správného jednání a myšlení. Zjednodušenou verzí osmidílné stezky pro prosté lidi je Pět přikázání: nezabiješ (což se do jisté míry vztahuje i na zvířata), nebudeš krást, nebudeš lhát, nebudeš se opíjet a nebudeš se chovat necudně a nevázaně. To jsou základní mravní normy, které uznáváme v podstatě dodnes. Buddha se přitom ale nikdy neodvolával na existenci a autoritu jakéhokoli boha a podobné otázky zásadně odmítal. Buddhismus proto bývá označován jako ateistické náboženství.

Už během svého života Buddha založil mnišské řády (sanghy), a to jak mužské, tak i ženské. Do jejich řad se hrnuli především chudí a ponížení. Buddha totiž odmítl kastovní systém a prosazoval rovnost všech lidí a jeho učení tedy skýtalo východisko pro všechny, které nemilosrdný kastovní princip uvrhl na dno společnosti. Brzy se ale k buddhismu začali hlásit i boháči a šlechtici a ve 3. století př. n. l. veliký císař Ašóka, který sjednotil téměř celou Indii, začal buddhismus podporovat a propagovat. Na jeho příkaz se sešel velký koncil mnichů, který se dohodl na závazné podobě buddhistické nauky (tzv. Pálíjský kánon). Buddhismus se na dlouhou dobu stal v Indii převládajícím učením a brzy nato zahájil také svou expanzi do okolních zemí.

V té době se ale rozštěpil na dva samostatné směry – hínajánu a mahájánu. Přívrženci hínajány (nazývá se také théraváda) považují Buddhu za geniálního učitele, který byl však pouze osvíceným člověkem, a nikoli bohem. Naopak stoupenci mahájány povýšili Buddhu na nadlidskou kosmickou bytost a začali ho uctívat jako božstvo. Mahájána se proměnila ve skutečné náboženství s církevní organizací, bohoslužbami a modlitbami, které až překvapivě připomínají pozdější středověké křesťanství. Má i svou obdobu křesťanských svatých – jsou to tzv. bódhisattvové, lidé, kteří již dosáhli dokonalosti a mohli by se rozplynout v nirváně, místo toho se však dobrovolně vracejí do pozemského světa utrpení, aby pomáhali ostatním lidem.

Už v prvních staletích našeho letopočtu se mahájána rozšířila do Střední Asie a do Číny a odtud později pronikla do Koreje, Japonska (zen–buddhismus), Tibetu, Mongolska a Vietnamu. Hínajána se rozšířila zejména na Srí Lanku a do zemí jihovýchodní Asie, jako je Barma, Thajsko, Kambodža a Laos. Ve většině těchto zemí je buddhismus živý dodnes. Naopak v samotné Indii začal své pozice od 6. století ztrácet a dnes zde hraje spíš jen okrajovou roli. Zjistit, kolik lidí se dnes ve světě hlásí k buddhismu, je velmi obtížné. Obvykle se počet aktivních buddhistů odhaduje na 150 až 300 milionů. Existuje však mnoho forem příslušnosti k tomuto pozoruhodnému filozofickému učení. Buddhismus může být vyznáván jako náboženství, jako mravní norma a nebo jako způsob života. Někdy se dokonce s jistou nadsázkou říká, že člověk může být zároveň buddhistou i křesťanem. Poslední desetiletí přinesla velkou vlnu zájmu o buddhismus v Evropě a Americe.

Asi před 2500 lety vznikly v Číně dva velké nábožensko–filozofické systémy – konfuciánství a taoismus. Konfuciánství se nikdy nestalo náboženstvím v našem evropském pojetí. Číňané totiž nevěřili v žádného boha ani v božské bytosti. Měli silný přirozený sklon k materialismu a byli vynikajícími pozorovateli přírody, i když zároveň s tím bylo čínské myšlení vždy okořeněno trochou pověrčivosti a zálibou v magii a věštectví. Zvláště rozšířené bylo uctívání mrtvých předků, ale hlavním účelem těchto obětních obřadů bylo uspokojit duše mrtvých, aby se již nevracely ze záhrobí a neškodily živým. Skutečný zájem všech čínských filozofů se soustřeďoval především na pozemský život člověka a lidskou společnost. V plné míře to platí i pro konfuciánskou filozofii. Se svým učením vystoupil Konfucius (Kchung–fu–c’, 551–479 př. n. l.) kolem r. 500 př. n. l. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny a až do padesáti se živil jako státní úředník, ale potom se stal potulným filozofem a se skupinkou žáků putoval od města k městu. Se svými návrhy na lepší uspořádání státu a společnosti se obracel především k vládcům, ale tehdejší mocipáni mu za jeho života mnoho sluchu nepopřáli. Když umíral, byl trpce rozčarován svým neúspěchem. Teprve po smrti začalo jeho učení nabírat na popularitě a nakonec se stalo nejvlivnější filozofií v celých čínských dějinách.

Konfucia zajímala především otázka, jak lze vypěstovat v člověku mravní dokonalost, která je nezbytná k tomu, aby člověk byl prospěšný svému okolí a celé společnosti. Dospěl k závěru, že mravnost není člověku vrozena, a proto musí být vypěstována výchovou a učením. Člověk se musí dobrým vlastnostem doslova naučit. K tomu ovšem potřebuje vhodné vzory, které by si mohl osvojit. Konfucius nazývá tyto vzory li a říká, že jsou to osvědčené mravní a kulturní normy, které společnost vytvořila a prověřila v průběhu mnoha staletí. (Zde je dobře patrná typická čínská úcta k tradicím.)

Nejdůležitější byly podle Konfucia pevné vztahy v rodině, které přesně určovaly povinnosti všech jejích členů – zejména lásku, úctu a poslušnost k rodičům. Tomu pak odpovídají další normy chování užitečné pro celou společnost: kázeň a smysl pro pořádek, oddanost ke kolektivu a úcta k nadřízeným, píle a skromnost. Konfuciovo učení tedy představovalo kult občanských ctností: Každý člověk má pevné místo ve společnosti a jeho povinností je co nejlépe vykonávat svěřené úkoly. Panovník musí dobře vládnout, úředník dobře úřadovat a prostý člověk dobře pracovat.

Za nějaký čas čínská vládnoucí třída (velkostatkáři) pochopila, jak dobře se jí taková filozofie hodí, a od 2. století př. n. l. se konfuciánství stalo oficiální státní ideologií. Byly zřízeny konfuciánské školy, které připravovaly úředníky (mandariny) pro vládní službu a tento systém konfuciánské státní správy se udržel až do začátku 20. století. O svůj vliv na duchovní život Číňanů muselo konfuciánství soupeřit s taoismem a také s buddhismem (který pronikl do Číny v prvních staletích našeho letopočtu z Indie). Velkou renesanci prožilo konfuciánství za vlády dynastie Sung (10.–13. století). Čína byla v té době technicky i ekonomicky nejvyspělejší civilizací naší planety. Konfuciánským učencům se podařilo vytvořit širokou syntézu celé dosavadní čínské filozofie, do které bez rozpaků začlenili všechno užitečné, co našli v taoismu i buddhismu. Vznikla propracovaná nauka o harmonii vesmíru, přírody a člověka, naplněná hlubokým humanismem.

Evropský postoj ke konfuciánské filozofii se v průběhu doby výrazně měnil. Evropané se začali s čínskou civilizací podrobněji seznamovat teprve v 17. století. V 18. století se konfuciánství stalo předmětem nadšeného obdivu pro francouzské osvícence i pro britskou aristokracii. Líbila se jim především myšlenka, že stát mají řídit vzdělaní odborníci. Ale v 19. století, když se ukázala rostoucí slabost a zaostalost Číny, byl Konfucius v Evropě zavržen a prohlášen za vzor průměrnosti a zpátečnictví. Na počátku 20. století evropští sociologové dokonce označili konfuciánství za hlavní příčinu čínského úpadku a tento názor přejali i čínští levicoví intelektuálové. (Mao Ce–tung dokonce považoval za nutné konfuciánství zcela vymýtit.) Teprve nedávný a nečekaně prudký rozmach zemí s konfuciánskou tradicí, jako je Tchaj–wan, Singapur a Jižní Korea a nakonec i samotná Čína, přinesl novou vlnu zájmu o tuto filozofii.

Na přelomu 6. a 5. století byla starověká Čína rozdrobena na řadu menších soupeřících států, ale zaznamenávala přitom velký technický a duchovní rozmach. Zvláště z hlediska filozofie to byla nesmírně plodná epocha a sami Číňané hovoří o období Sta filozofických škol. Dvě z nich se časem ukázaly jako nejvýznamnější a jejich dědictví je živé i dnes. Bylo to jednak konfuciánství a jednak taoismus.

Za zakladatele taoismu je považován napůl legendární mudrc Lao–c’. O jeho životě víme velice málo a historikové se dodnes přou, zda skutečně existoval. V záznamech z mnohem pozdější doby se uvádí, že byl starším současníkem Konfucia a že pracoval jako archivář v královském paláci dynastie Čou. Tady proslul jako moudrý a ctnostný muž a lidé ho začali nazývat Lao–c’, což znamená „Starý mistr“ (jeho vlastní jméno neznáme). Když mu bylo devadesát let, začala ho práce u dvora unavovat, a rozhodl se proto vydat na cesty. Při přejezdu hranic ho však poznal strážce a velice ho zarmoutilo, že moudrý stařec jejich zemi opouští. Požádal tedy Lao–c’a, aby dřív než odejde, sepsal své myšlenky. Podle příběhu se Lao–c’ skutečně posadil a na místě sepsal krátký rukopis, čítající pouhých pět tisíc znaků. Tato útlá knížečka je slavný Tao–te–ťing neboli „Kanonická kniha o Tao a ctnosti“. Je to sbírka jedenaosmdesáti krátkých básní, které připomínají spíš věštecké výroky. Pochopit jejich přesný význam je takřka nemožné, a očividně to ani není jejich záměrem. Mají sloužit spíš jako podnět k intuitivnímu pochopení Tao.

Tao je prastarý pojem běžně používaný všemi čínskými filozofy, avšak právě v taoismu hraje naprosto ústřední roli. V překladu znamená „cesta“ a taoisté ho chápali jako univerzální kosmickou sílu a podstatu pohybu a vývoje veškeré přírody. I když se později taoismus vyvinul v určitou formu náboženství, jeho stoupenci nikdy nepovažovali Tao za božskou bytost. Z našich evropských pojmů bychom ho snad nejlépe mohli přirovnat k přírodním zákonům. Pozornost taoistů se vždy soustřeďovala na skutečný hmotný svět. Hlavním předmětem jejich zájmu byla příroda, protože právě v jejích neustálých proměnách spatřovali nejzřetelnější projev tvořivé síly Tao. Soustředěný zájem o přírodu výrazně odlišoval taoisty od ostatních čínských filozofů, kteří se věnovali hlavně společenským a státoprávním otázkám. Díky tomu naprostá většina čínských přírodovědců, techniků a inženýrů pocházela právě z taoistických kruhů. Pravda, ani jim se nepodařilo vytvořit skutečně vědecký způsob myšlení. (Jednou z příčin může být i zvláštní charakter čínského jazyka, který nezná skloňování podstatných jmen ani časování sloves. Čínština se skvěle hodí k poezii, zato s přesným vědeckým vyjadřováním je na štíru.)

Zvlášť významných úspěchů dosáhli taoisté v lékařství. Popsali léčebné účinky tisíců rostlin, vyvinuli akupunkturu a vypracovali systém zdravotních cvičení čchi. Stejně náruživě se ovšem věnovali věštectví, magii a alchymii. Pověstná byla zejména jejich snaha vyvinout elixír věčného mládí, za kterou nejeden z nich při experimentování zaplatil vlastním životem. Ani to je však nemohlo odradit od dalších pokusů. Věřili totiž, že pokud se jim podaří dosáhnout intuitivního souznění s Tao, získají mystickou sílu, která smaže všechny rozdíly mezi životem a smrtí. Snaha dosáhnout úplné harmonie s Tao byla hlavním cílem taoistů. K tomu ovšem není zapotřebí žádné velké učenosti a lopotného snažení. Právě naopak, člověk by měl osvobodit svou mysl od zbytečných znalostí, žít prostě a jednoduše a spoléhat se na svou přirozenou intuici. „Moudrý se oddává dílu nečinností a hlásá své učení beze slov,“ praví hned druhá báseň Tao–te–ťingu.

Všechno, co brání harmonickému soužití s přírodou, by mělo být odstraněno. A to je na prvním místě stát. O státu měli taoisté jen to nejhorší mínění, a kdykoli se naskytla příležitost, hned ho kritizovali a dokonce se proti němu často postavili i se zbraní v ruce. Většina čínských povstání byla vedena právě taoisty. I když několikrát během dlouhých čínských dějin podporovali taoismus i panovníci, stal se především náboženstvím prostého venkovského obyvatelstva. A z tohoto prostředí koneckonců pocházel i Mao Ce–tung, který byl s taoistickou filozofií dobře obeznámen. Nám Evropanům možná připadá, že taková bojovná revolučnost je v naprostém rozporu s taoistickým učením o „konání nečinností“, ale Číňané se na to dívají jinak. Vesmír je přece jednotou protikladů...

advent (z latinského “adventus” – příchod), doba čekání na příchod Spasitele – na narození Ježíše Krista, přípravné období před vánočními svátky. Začíná čtvrtou nedělí před Štědrým dnem (začátek církevního roku). Je to doba radostného očekávání a zároveň doba postní, v níž by měli být křesťané střídmí v jídle a pití.

agapé, v Novém zákoně výraz označující Boží lásku k lidem, ale i lásku mezi lidmi v duchu Božím. Agapy byly též společné hostiny prvních křesťanů spojené s bohoslužbou.

aleluja (z hebrejského “hallelú a jah” – chvalte Boha), u křesťanů chvalozpěvné zvolání užívané zejména při velikonočních obřadech.

anděl (z řeckého “angelos” – posel), duchovní bytost, posel mezi Bohem a lidmi, ochránce věřících a nevinných. Andělé byli podle křesťanského učení stvořeni Bohem jako bytosti se svobodnou vůlí. Ta část z nich, která se od Boha odvrátila a začala sloužit zlu, se stala ďábly (padlí andělé). Podle bible se andělé dělí na devět andělských sborů (kůrů): cherubové, serafové, trůny, knížata, síly, panstva, mocnosti, archandělé, andělé.

antifonář, zpěvník obsahující především sborové liturgické zpěvy, kterými se zahajuje mše svatá (antifony).

apokalypsa (z řeckého “apokalypsé”), obecně dílo, které líčí konec světa a hrůzy a tresty, které čekají na lidstvo v budoucnosti. V bibli poslední kniha Nového zákona, Zjevení sv. Jana, které popisuje konečný zápas mezi Bohem a mocnostmi zla a druhý příchod Ježíše Krista na svět.

apoštolové, dvanáct Kristových učedníků, které podle Nového zákona Ježíš Kristus vyzval k hlásání evangelia – zvěsti o Božím království a šíření křesťanské víry (Petr, Ondřej, Jakub, Jan, Filip, Bartoloměj, Matouš, Tomáš, Jakub Alfeův, Šimon, Juda a Jidáš Iškariotský, který se stal zrádcem). Později tak byli nazýváni i další z nejstarších Kristových následovníků (zejména Pavel z Tarsu).

archandělé, andělé, kteří jsou přítomni bezprostředně u Božího trůnu. Podle klasického podání jsou čtyři (Michael, Gabriel, Rafael a Uriel).

Bílá sobota, sobota následující ve velikonočním (pašijovém, svatém) týdnu po Velkém pátku; den, kdy si křesťané připomínají Ježíšovo přebývání v hrobě. Katolická církev v tento den neslaví mši svatou, koná se jen noční bohoslužba – vigilie, spojená s očekáváním Zmrtvýchvstání Krista na Hod boží velikonoční (o velikonoční neděli).

biřmování, v katolické církvi svátost, která věřícímu propůjčuje sílu Ducha svatého a tím posiluje jeho víru. Uděluje ji obvykle biskup již pokřtěným starším dětem i dospělým o svatodušních svátcích (letnicích), kdy církev slaví seslání Ducha svatého z nebes.

biskup (z řeckého “episkopos” – strážce), v katolické církvi představený církevní obce, je chápán jako nástupce apoštolů. Biskup je jmenován papežem a je pod jeho autoritou. Zpravidla mu podléhá jedno církevní správní území – diecéze (biskupství). Sídelní biskup, který má pečovat o větší správní území – arcidiecézi (arcibiskupství), se nazývá arcibiskup. V České republice působí arcibiskupové dva – pražský (od roku 1344) a olomoucký (od roku 1777).

breviář, soubor knih, v nichž jsou uspořádány motlitby. Breviář je užíván v katolické církvi především kněžími a řeholníky (řeholnicemi).

církev (z řeckého “kyriaké” – “patřící Pánu”), v křesťanství společenství těch, kteří věří v Ježíše Krista jako Spasitele a Božího Syna. Do církve patří představení (papež, biskup, kněz...) i laici (prostí věřící). Podle katolické věrouky do církve patří ještě duše v očistci (církev trpící) a duše, které jsou ve stavu věčné blaženosti v nebi (církev vítězná).

Desatero přikázání, deset přikázání, která Mojžíš obdržel od Boha na hoře Sinaj a která tvoří podle Starého zákona smlouvu mezi Bohem a lidmi (původně byla zapsána na kamenných deskách). (1. V jednoho Boha věřit budeš. 2. Nevezmeš jména božího nadarmo. 3. Pomni, abys den sváteční světil. 4. Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na Zemi. 5. Nezabiješ. 6. Nesesmilníš. 7. Nepokradeš. 8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému. 9. Nepožádáš manželky bližního svého.10. Nepožádáš statku bližního svého. – V různých křesťanských církvích se stručné znění desatera liší.) Plnění desatera je podle křesťanského učení základní podmínkou pro vstup do Božího království v nebi.

diaspora, původně označení oblastí, v nichž žili Židé od dob babylonského zajetí v 6. století př. n. l. mimo Palestinu jako menšina. Obecně označení pro všechny náboženské společnosti, které žijí v oblasti, kde převažuje většina obyvatel jiného vyznání. Také křesťanské církve znají diasporu, např. evangelická diaspora v katolických oblastech.

ekumenismus, učení, které je společné všem křesťanským církvím. Ekumenické hnutí se rozvinulo ve 20. století.

encyklika, papežský list adresovaný všem věřícím nebo pouze určitým skupinám pojednávající o závažných otázkách.

eucharistie, svátost oltářní; v katolické církvi rituální obřad přeměňování chleba a vína v “tělo a krev Kristovy” a přijímání “Kristova těla” věřícími; vrcholná část mše svaté. Podle křesťanské věrouky se při přijímání věřící osobně setkávají s Kristem. Je vzpomínkou na večeři, kterou slavil Ježíš večer před svou smrtí s dvanácti apoštoly. K slavení eucharistie vyzval podle Nového zákona sám Kristus, když pronesl při poslední večeři slova: “Vezměte a jezte z toho všichni: Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Vezměte a pijte a z toho všichni: Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na moji památku.” V evangelických církvích se tento obřad nazývá Večeře Páně.

evangelia (z řeckého “euangelion” – radostná zvěst), první čtyři knihy Nového zákona pojednávající o životě a učení, umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jsou pojmenovány podle svých autorů – evangelistů Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Nejstarší je Evangelium podle Marka, které vzniklo kolem roku 70, Evangelia podle Matouše a podle Lukáše z něj zčásti vycházejí a shodují se s ním i ve výstavbě textu. Evangelium podle Jana vzniklo kolem roku 100 a svým pojetím se od starších evangelií liší.

exercicie (z latinského “exercitia” – cvičení), v katolické církvi duchovní cvičení. Dnešní exercicie vycházejí z duchovních cvičení, která v 16. století vypracoval Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu. Tzv. plné exercicie trvají čtyři týdny, jde o shromáždění věřících pod vedením exercitátora, zahrnují společné promluvy i osobní rozjímání.

exkomunikace (církevní klatba), nejpřísnější církevní trest, vyloučení z církve. Potrestaný nesmí udílet ani přijímat svátosti, účastnit se bohoslužeb, zastávat církevní úřady.

farnost, oblast spravovaná jedním duchovním správcem – farářem, v katolické církvi nejmenší část územního členění. K farnosti patří farní kostel (můžeme mít ale i další – filiální kostely), kromě faráře mohou působit ve farnosti i jiní kněží (kaplani, vikáři), kteří jsou povinni s farářem spolupracovat. Farníky (věřící v dané farnosti) většinou zastupuje farní rada.

farizeové, stoupenci židovského náboženského hnutí, které vzniklo před 2. stoletím př. n. l. O farizejích se píše v Novém zákoně a je jim vyčítáno pokrytectví a povrchní přístup k dodržování Božích přikázání.

Golgota (z aramejského “Gulgaltha”- kopec, který má tvar lebky), jeden z pahorků před městem Jeruzalémem, kde byli popravováni lidé. Podle Nového zákona zde byl také ukřižován Ježíš Kristus.

hereze (z řeckého “hairesis” – výběr), podle katolické církve mylné pojetí víry, bludařství, kacířství.

Hod Boží vánoční, 25. prosinec, den, kdy křesťané slaví narození Ježíše Krista. V pravoslavné církvi tento svátek připadá až na 6. leden.

Hod Boží velikonoční, velikonoční neděle, následující po Bílé sobotě, den, kdy křesťané slaví zmrtvýchvstání Ježíše Krista, největší křesťanský svátek. Hod Boží velikonoční se slaví první neděli po prvním jarním úplňku (po prvním úplňku, který následuje po 21. březnu). Takto stanovený den může spadat do období v rozmezí od 22. března do 25. dubna.

hostie, v katolické i v evangelických církvích nekvašené oplatky, které věřící přijímají při slavnosti eucharistie (Večeři Páně) jako znamení těla Kristova. Hostie se zhotovují jen z pšeničné mouky a vody. V pravoslavných církvích se používají kvašené chlebové hostie.

hřích, podle křesťanského učení obecně provinění proti mravnímu řádu danému Bohem, sepsanému v Desateru přikázání. V tradici katolické církve se prosadilo rozlišení mezi lehkým (méně závažným) a smrtelným hříchem (skutek, který má za předmět závažnou věc, je spáchán s plným vědomým a svobodným souhlasem). Člověk, který spáchal smrtelný hřích a zemře, aniž by dosáhl odpuštění (ve svátosti smíření, projeví-li skutečnou lítost, případně skutek pokání), je podle katolické věrouky věčně zatracen (jeho duše se po smrti nikdy nemůže dostat do stavu věčné blaženosti v nebi). Všechny hříchy jsou odvozeny ze sedmi hříchů hlavních (pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost).

inkvizice, v katolické církvi vyšetřování kacířů prováděné od raného středověku církevní institucí. Od začátku 13. století (za císaře Fridricha II.) byli kacíři vydáváni k potrestání světské moci a začala praxe upalování na hranici, v polovině 13. století bylo povoleno užití tortury (mučení). Inkvizice prakticky zanikla v 19. století, de facto v roce 1965 na druhém vatikánském koncilu.

interdikt, církevní trest, kterým se kněžím zapovídá slavit bohoslužby a udělovat svátosti. Osobní interdikt postihuje jednotlivé osoby nebo skupiny, lokální interdikt platí pro určitá místa, např. města nebo země (v roce 1412 pro Prahu).

jáhen, jáhenské svěcení je v katolické církvi první, nejnižší svěcení a je předpokladem svěcení kněžského. Jáhni (i ženatí) slouží ve farnosti (vyučují náboženství, udělují některé svátosti – mohou křtít, oddávat, pohřbívat). V evangelických církvích se tak označují lidé, kteří jako hlavní povolání poskytují charitativní služby.

kadidelnice, liturgická nádoba zavěšená na řetízcích a uzavřená proděravělým víčkem. Do kadidelnice se při bohoslužbách v katolických kostelech ukládá žhavé dřevěné uhlí a na něj kadidlo – vonné pryskyřice s některých stromů.

kalich, liturgická nádoba, do níž se nalévá víno, které se při mši posvěcuje – “proměňuje v Kristovu krev” (v katolické církvi) a případně podává k přijímání jako znamení Kristovy krve (přijímání pod obojím způsobem) – hlavně v evangelických církvích. Symbol přijímání podobojí, v Čechách též symbol husitství.

Kalvárie (z latinského “calvariae locus”– místo lebky) místo za hradbami Jeruzaléma, na kterém byl ukřižován Kristus (viz Golgota). Císař Konstantin zde dal postavit chrám Svatého Hrobu. V přeneseném významu je kalvárie každý kopec, na jehož vrcholu stojí kaple, ke které vede křížová cesta (cyklus čtrnácti vyobrazení dokumentujících Kristovo utrpení od jeho zatčení až po ukřižování). Při výstupu na kalvárii si mají věřící připomínat Ježíšovo utrpení při jeho cestě na biblickou Kalvárii.

kancionál, kniha systematicky uspořádaných písní, které se zpívají během církevního roku při bohoslužbách a jiných církevních obřadech.

kanonizace (svatořečení) v katolické církvi prohlášení (nejčastěji mučedníka) za svatého. Svaté potom uctívá a vzývá celá církev. Od konce 10. století je právo svatořečení vyhrazeno pouze papeži; prvním stupněm kanonizace je beatifikace (prohlášení za blahoslaveného), s tím že blahoslavení jsou uctívání v té zemi, z které pocházejí. Mezi české světce patří: sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Vojtěch, sv. Prokop, sv. Norbert, sv. Jan Nepomucký, sv. Anežka, sv. Zdislava.

kaplan, kněz, jemuž je svěřena pastorační péče o nějaké společenství nebo zvláštní skupinu věřících (sdružení věřících, nemocnice, sirotčince, starobince, věznice, uprchlíci, vyhnanci, vojáci, námořníci atd.) Kaplan je povinen udržovat spojení s farářem. V českém prostředí se stalo obvyklým užívat výrazu kaplan pro farního vikáře, tedy pro kněze, který je určen k pomoci faráři.

kardinál, v katolické církvi po papežovi druhý nejvyšší hodnostář, člen sboru papežových spolupracovníků, jmenovaný papežem. Sbor kardinálů vykonává tři funkce: 1) v tzv. konkláve volí společně papeže (voliteli jsou kardinálové do věku 75 let), 2) je poradcem papeže v nejdůležitějších otázkách (zasedání sboru kardinálů se nazývá konzistoř), 3) pomáhá papeži v každodenní péči o celou církev (jednotliví kardinálové zastávají jednotlivé úřady v papežské kurii – úřady zajišťující centrální správu církve).

katecheze (z řeckého “katéchésis” – ústní poučení), výuka základních tezí křesťanské víry a seznámení s poselstvím evangelií. V katolické církvi: výuka dětí i dospělých v rámci přípravy na křest a posléze na biřmování.

klauzura (z latinského “claudere” – zavřít), 1. uzavřený prostor kláštera, kam nemají přístup laické osoby, 2. pravidla pro vstup cizích osob a odchod těch, kdo žijí v řeholních domech, a přesné vymezení míst podléhajících těmto pravidlům.

kmotr, účastní se udílení svátosti křtu nebo biřmování a jeho posláním je později napomáhat, aby “pokřtěný vedl křesťanský život” a “aby se biřmovaný choval jako opravdový svědek Kristův a věrně plnil povinnosti spojené s touto svátostí”.

konfirmace, v evangelických církvích sborová slavnost, která potvrzuje vstup pokřtěného evangelíka mezi členy sboru. Obdoba katolického biřmování, konfirmace na rozdíl od biřmování však není svátostí. (Evangelická církev zná jen dvě svátosti, křest a Večeři Páně, o kterých se domnívá, že pouze ony jsou doloženy v bibli.)

konvertita, ten, kdo prožil vnitřní obrácení k náboženství – konverzi a uvěřil v Boha, anebo ten, kdo se přihlásil k jinému náboženskému vyznání.

krédo (z latinského: “credo” – “věřím”), křesťanské vyznání víry, modlitba Věřím v Boha, která je součástí nedělní a sváteční mše svaté.

kruciáta, křížová výprava; vojenské tažení proti pohanům a kacířům, vyhlášené katolickou církví jako svatá válka. Účastníci křížových výprav – křižáci byli pod přímou ochranou papeže. Nejvýznamnější byly křížové výpravy do Palestiny s cílem osvobodit boží hrob v Jeruzalémě od muslimů (1. křížová výprava: 1096–1099, 2. křížová výprava: 1147–1149. 3. křížová výprava: 1189–1192, 4. křížová výprava: 1202–1204, 5. křížová výprava: 1228–1229, 6. křížová výprava: 1248–1254, 7. křížová výprava: 1270.) Křížové výpravy do Palestiny skončily poté, co muslimové v roce 1291 dobyli Akkon, poslední křižáckou pevnost ve Svaté zemi.

krucifix, zobrazení ukřižovaného Ježíše Krista.

křest, první ze svátostí, akt, kterým věřící vstupuje do církve. Křest uděluje kněz nebo jáhen, ale v případě potřeby může křtít kdokoliv, i ten, kdo sám není pokřtěn. Křest se udílí ponořením do vody nebo politím křtěného vodou a pronesením slov, jež mluví o křtu ve jménu Otce i Syna a Ducha svatého. Dnešní křestní obřad katolické církve spočívá v předkřestním pomazání, ve svěcení vody, zřeknutí se satana a vyznání víry, po kterém následuje vlastní křestní akt, pomazání křižmem (svěceným olejem), předání bílé roušky a rozžehnuté svíčky, symbolů Ježíše Krista. V některých církvích se křtí až starší děti a dospělí lidé na základě osobního rozhodnutí, v jiných (v katolické) se křtí už malé děti brzy po narození. O křtu se mluví v Novém zákoně; poprvé vodou křtil sv. Jan Křtitel všechny, kdo se vyznali ze svých hříchů a uvěřili v příchod Božího království. Jan Křtitel pokřtil i samotného Ježíše Krista.

Květná neděle, Květnou nedělí začíná velikonoční (pašijový, svatý) týden; je dnem, v němž si křesťané připomínají příchod Krista do Jeruzaléma. Podle Nového zákona přijel Ježíš Kristus do Jeruzaléma na oslátku a lidé ho vítali palmovými ratolestmi – odtud název Květná.

Kyrie eleison (latinský přepis původního řeckého výraz: “Kyrie” – “Ó, Pane”, “eleison” – “smiluj se”), trojí zvolání (druhé je: “Kriste, eleison!”), pronášené nebo zpívané při vstupní části mše svaté.

letnice (svatodušní svátky), padesátý den po Velikonocích se slaví jako den seslání Ducha svatého. Podle Nového zákona toho dne, kdy mnoho Židů putovalo do Jeruzaléma, aby slavili týdenní slavnost, se tam dostavili i Ježíšovi učedníci. “Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali” (Skutky apoštolů).

liturgie (z řeckého “leitourgia”), zpočátku tento výraz označoval každou veřejnou službu pro lid či stát, nyní se tak nazývají všechna bohoslužebná shromáždění věřících a jejich pevně stanovený řád.

misál, kniha určená kněžím obsahující soubor textů, modliteb a veškerých zpěvů
(kromě textů bible), které se používají při bohoslužbě.

misie, šíření křesťanství mezi pohany a lidmi jiných náboženských vyznání. Misijní činnost vyvrcholila během dobývání Ameriky Španělskem a Portugalskem v 16. a 17. století a při kolonizování Afriky v 19. století.

monstrance, ozdobná schránka sloužící v katolické církvi k veřejnému vystavení Nejsvětější svátosti.

mše svatá, nejdůležitější církevní obřad, koná se každou neděli nebo i v jiné dny. Katolická mše má tři části: vstupní obřady (vstupní zpěv, pozdrav, kající úkon, hold Kristu, chvalozpěv k oslavě Boha, vstupní modlitba), bohoslužbu slova (první čtení – ze Starého nebo Nového zákona, mezizpěv, druhé čtení – z  Nového zákona, homilie – knězův výklad Písma vztahující se k současnosti, vyznání víry – v neděli a ve svátky, přímluvy), obřad eucharistie (zpěv, přípravné modlitby, očištění – okuřování chleba, vína i oltáře kadidlem, kněz si umývá ruce, tichá modlitba, eucharistické modlitby a proslovy, eucharistická oběť – obřad proměňování hostie a vína v “tělo Kristovo”, někdy vzájemné pozdravení pokoje – věřící podávají ruku svým sousedům jako pozdravení pokoje, vlastní obřad přijímání, závěrečné děkování a modlitba po přijímání, závěrečné požehnání a pozdrav).

Nejsvětější svátost, hostie, proměněná při eucharistické slavnosti. V katolické církvi uctívána, neboť je považována za tělo Kristovo. Při uctívání se vkládá do monstrance, jinak se uchovává ve svatostánku (tabernáklu).

nešpory, jeden z katolických obřadů – večerní pobožnost. Skládá se z chvalozpěvu, žalmů, krátkých čtení a přímluv.

očistec, podle katolické věrouky přechodný stav pro duši, která již opustila tělo zemřelého, ale ještě není smířena s Bohem (nejsou jí odpuštěny některé hříchy), není však ani zcela zatracena. Dříve než vstoupí do věčné blaženosti v nebi, musí být očištěna. Duše v očistci odloučením od Boha, po kterém touží, velmi trpí. Pravoslavná církev učení o očistci neuznává, evangelické církve ho odmítají, protože není doloženo v bibli.

Otče náš (Modlitba Páně), nejznámější křesťanská modlitba, kterou podle Nového zákona učil Ježíš své následovníky v horském kázání (“Otče náš, jenž jsi na nebesích, – posvěť se jméno tvé. –Přijď království tvé. – Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. – Chléb náš vezdejší dej nám dnes. – A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. – A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. – Amen.”)

papež, nejvyšší hodnostář katolické církve, volený sborem kardinálů v tzv. konkláve, poté doživotně jmenovaný. Podle katolické věrouky přímý následovník sv. Petra, kterému Ježíš Kristus svěřil péči o církev.

pasionál, kniha legend a životopisů světců a mučedníků.

pastor, evangelický duchovní správce.

pašije, události a příběh utrpení Ježíše Krista popsaný v evangeliích Nového zákona (zatčení Ježíše v Getsemanech, výslech před židovskou veleradou, bičování, korunování trním a odsouzení Pilátem, křížová cesta, ukřižování, smrt a pohřeb).

pašijový (velikonoční, svatý) týden, poslední týden čtyřicetidenní postní doby. Začíná Květnou nedělí a končí Bílou sobotou. V tomto týdnu si všichni křesťané připomínají události konce Kristova života a jeho umučení.

pieta, ve výtvarném umění se tak označuje vyobrazení Panny Marie s mrtvým Kristem na klíně.

Popeleční středa, středa, která předchází první neděli postní, začátek čtyřicetidenní postní doby. Toho dne kněz sype na hlavu věřících trochu popela, a připomíná jim tak pomíjivost pozemského života. Popel, symbol smrti a nicotnosti, se získává ze spálených palmových a olivových ratolestí posvěcených v předešlém roce na Květnou neděli. Na Popeleční středu předepisuje katolická církev věřícím přísný půst.

postní doba, v katolické církvi čtyřicetidenní období půstu, od Popeleční středy do Velikonoc. 40 dnů postní doby připomíná 40 dnů, kdy se podle Nového zákona Ježíš Kristus postil na poušti a byl přitom pokoušen ďáblem. Při bohoslužbách o šesti postních nedělích se křesťané postupně připravují na Velikonoce. Postní dobou, kdy se doporučuje střídmost v jídle, je i advent, příprava na Vánoce.

pouť, putování, při kterém se věřící-poutník zříká pohodlí a věnuje se náboženskému rozjímání, směřující k posvátným místům, zejména ve Svaté zemi, kde žil Ježíš Kristus, ale i jinde (k hrobům apoštolů a svatých, místům, kde byly uloženy ostatky svatých, k zázračným studánkám a pramenům, k místům, kde došlo k zjevení Panny Marie, např. v Lurdách). Poutě vznikly z víry, že modlitba na určitých svatých místech je zvláště účinná. Ve středověku byla osamocená pouť součástí pokání, později se praktikovala spíš pouť skupinová.

půst, dobrovolné sebeomezování v přijímání potravy nebo některých pokrmů jako prostředek očištění duše nebo jako součást pokání.

refektář, společná jídelna v klášterech a řádových domech

rekviem, zpívaná mše za mrtvé, v katolické církvi dostala své jméno z latinských slov: “Requiem aeternam dona eis, Domine” – “Pane, dej jim věčný pokoj”, kterými začíná.

relikvie (z latinského “reliquiae” – ostatky), posmrtné ostatky světců; v katolické a pravoslavné církvi se chovají v úctě. Jako relikvie se většinou uctívá mrtvé tělo světce nebo jeho části, ale též předměty, které světec používal (části oděvu aj.) Relikvie mají křesťanovi připomínat světce, jeho život a činy, případně mučednickou smrt. Uctívání relikvií vyvrcholilo ve středověku, v době reformace bylo odsuzováno.

roráty, pobožnosti k poctě Panny Marie, které se konají v adventní době v ranních hodinách (před svítáním). Název pochází podle úvodního latinského zpěvu z proroka Izaiáše: “Rorate coeli”, tj. “Rosu dejte, nebesa, shůry”.

rozhřešení (absoluce), rozhřešení může katolický kněz udělit věřícímu (kajícníkovi) ve svátosti smíření, jestliže se kajícník upřímně a s lítostí vyzná ze svých hříchů (v osobní zpovědi), osvobozuje ho tak od hříchů a smiřuje ho s Bohem. V evangelických církvích je rozhřešení součástí všeobecné zpovědi – vyznání vin, která předchází při bohoslužbě Večeři Páně.

růženec (z latinského “rosarium” – růžová zahrada), řetízek, který se používá při rozsáhlé katolické Modlitbě růžence na oslavu Panny Marie spojené s rozjímáním o Kristově životě. Výraz růženec má připomínat věnec růží, s kterým bývá Panna Marie vyobrazena, též věnec modliteb. Je na něm upevněno 59 kuliček a křížek, které věřící během jednotlivých modliteb postupně propouští mezi prsty, aby se nerozptyloval počítáním a sledováním posloupnosti modliteb. Modlitba růžence začíná vyznáním víry: modlitbou Věřím v Boha, následuje modlitba Otče náš, pak třikrát Zdrávas, Maria v různých obměnách. Dále je modlitba rozdělena na 15 desátků. Vždy pět tvoří určitý okruh: růženec radostný (pro advent a vánoční dobu), bolestný (pro dobu postní a pašijový týden) a slavný (po vzkříšení – zmrtvýchvstání Krista). Jednotlivé desátky se skládají z modlitby Otče náš, deseti Zdrávas, Maria a chvalozpěvu Sláva Otci. Po jménu Ježíš v modlitbě Zdrávas, Maria se přidávají tzv. růžencová tajemství.

řehole (z latinského “regula” – “pravidlo”), soubor pokynů a pravidel, kterými se řídí řeholní (mnišské) řády. Řehole udává jejich životní způsob, často do velkých podrobností. Řehole nesou jména svých autorů: řehole sv. Basila Velikého – platí pro řády pravoslavné církve, řehole sv. Benedikta z Nursie, sv. Augustina, sv. Františka z Assisi.

sakrální (z latinského “sacer” – svatý), vztahující se k posvátnému (na rozdíl od profánního).

sakristie, vedlejší prostor kostela (místnost po severní nebo jižní straně chrámu), kde se uchovávají liturgické potřeby.

schizma, formální odštěpení osoby nebo skupiny od církve a odpírání poslušnosti církevní autoritě. Na rozdíl od hereze (kacířství) důvod schismatu nespočívá v odlišném výkladu věrouky, ale v organizačních neshodách. K velkému rozkolu – schizmatu došlo v katolické církvi např. v letech 1378–1417, kdy hned tři papežové vzájemně neuznávali právoplatnost svého zvolení.

scholastika, metoda, která se snažila racionálně, na základě logiky obhájita vysvětlit křesťanskou víru. Vycházela přitom z bible, z učení nejstarších církevních otců i z antické filozofie, zejména z Aristotela. Scholastika vznikla ve středověku a významně ovlivnila filozofii, teologii i metodiku vyučování v různých typech škol.

svátost , viditelné znamení Božího působení, svátostmi se stvrzuje spojení Boha a člověka. V katolické a pravoslavné církvi se uděluje a slaví sedm svátostí: křest, eucharistie, svátost smíření, biřmování, svátost manželství, svěcení kněžstva a svátost pomazání nemocných. Evangelická církev zná jen dvě svátosti: křest a Večeři Páně, o kterých se domnívá, že pouze ony jsou doloženy v Novém zákoně.

svatý rok (jubilejní rok), v katolické církvi zvláštní, “milostivý” rok; slaví se každých 25 let (naposledy v roce 2000), nebo při zvláštních příležitostech (např. papež Pius II. určil jako svatý rok 1933 k 1990. výročí Kristovy smrti). V tomto roce mohou katolíci získat jubilejní odpustky (odpuštění všech hříchů), původně návštěvou čtyř hlavních kostelů v Římě (sv. Petra, sv. Pavla za hradbami, sv. Jana na Lateránu a St,. Maria Maggiore), od roku 1983 návštěvou jakýchkoli katedrál a poutních míst.

tabernákl (svatostánek) (z latinského “tabernaculum” – stan), ozdobná schránka sloužící k uchovávání hostie, často ve tvaru věže, se vznášející se holubicí. Před svatostánkem svítí věčné světlo na připomínku svátostné přítomnosti Ježíše Krista.

Taizé, ekumenické hnutí a město ve Francii, kde se konají celosvětová ekumenická setkání a sněmy mládeže. Ve 40. letech 20. století zde vznikla evangelická komunita, která si dala za úkol modlit se a pracovat za jednotu křesťanů. Od 60. let se k tomuto společenství připojili také katolíci.

Velký pátek, den, kdy si všichni křesťané připomínají ukřižování Ježíše Krista; vrchol pašijového (velikonočního) týdne. V katolické církvi je v tento den nařízen přísný půst.

vigilie (z latinského “vigilia” – noční hlídka), církevní obřady konané v předvečer velkých svátků. Nejvýznamnější je velikonoční vigilie na Bílou sobotu v předvečer oslavy zmrtvýchvstání Krista a štědrovečerní vigilie v předvečer oslavy narození Krista. Vigiliemi se nazývají někdy všechny noční obřady a modlitby.

Zelený čtvrtek, čtvrtek ve velikonočním (pašijovém) týdnu. Křesťané si v tento den připomínají poslední večeři Kristovu a Kristovo ustanovení Večeře Páně (obřadu eucharistie).

zpověď, v katolické církvi osobní vyznání hříchů věřícího (kajícníka) knězi ve svátosti smíření. Vyznání hříchů předchází zpytování svědomí. Kněz-zpovědník může po zpovědi věřícímu udělit rozhřešení – osvobodit ho od hříchů, a smířit ho tak s Bohem. Zpovědníkovi je pod trestem exkomunikace uložen zákaz mluvit o čemkoli, co slyšel ve zpovědi. Evangelická církev osobní zpověď příliš nepraktikuje, součástí evangelické bohoslužby je všeobecná zpověď – vyznání vin.

žalmy, 150 písní a modliteb shromážděných ve Starém zákoně v Knize žalmů (žaltáři). Vyjadřují nejzákladnější postoje člověka k Bohu, podle toho se rozlišují chvalozpěvy, žalozpěvy, prosebné a děkovné žalmy; individuální písně a písně obce.